Učení je proces spoluvytváření významů v interakci učitele a studenta – a je-li ten proces vlídný, student prosperuje. Corpus Comenius (v angličtině, cca. 1,5 milionu slov) mapuje metafory učení mezi pedagogy a studenty. Cílem prezentace je předložit výsledky analýzy frekvence autentických metafor učení a jejich vliv na “posílení” (empowerment) studentů. Zvláště se zaměřím na otázku: co odhaluje skutečnost, že většina studentů čerpá sílu z metafory cesty a přírodních (“organických”) metafor (jako UČENÍ JE RŮST nebo SYMBIÓZA) – a ne v mechanických metaforách (jako UČENÍ JE PŘENOS nebo MECHANICKÁ PRÁCE)? A jaký je potenciál využití těchto metafor v pedagogické praxi?
V príspevku vychádzame z pozorovania, že vyjadrovanie sa v intenciách istej metafory zaraďuje používateľov nielen do istého mentálneho, ale aj sociálneho rámca, metafora má teda „kolektívnotvornú silu“. Používatelia jazyka nadväzujú na seba prostredníctvom danej metafory a zároveň demonštrujú, že „vidia podobne“ ako iní. V persuazívnych textoch je takáto metafora navyše funkčne prepojená s toposmi, ktoré tvoria základ argumentácie. Toto prepojenie budeme sledovať na konkrétnej politickej téme konsolidácie verejných financií. V pozadí nášho uvažovania je otázka: aká logika stojí za tým, že s konsolidáciou verejných financií solidarizujú tí, ktorých poškodzuje – sami ju obhajujú a dáva im pocit, že sú rozumní.
Příspěvek si klade za cíl nahlédnout do vybraných textů Václava Havla (zejm. jde o Dopis Gustávu Husákovi a eseje O smyslu Charty 77, Příběh a totalita aj.) a představit jeho specifickou konceptualizaci dějin, která se poněkud vymyká standardním slovníkovým definicím. Metafory, jež Havel ve spojitosti s tímto pojmem užívá, nabádají čtenáře nově nahlížet nejen dějiny samotné, ale i svůj vlastní podíl na jejich pohybu. Příspěvek navazuje na práce Davida S. Dahamera a studie dalších autorů přistupujícím k Havlovým textům perspektivou kognitivní lingvistiky. Pojem DĚJINY je tak představen primárně v souvislosti s dalšími pojmy, jako je ŽIVOT, (NE)KLID, TOTALITA či IDEOLOGIE.
V příspěvku, který bude součástí budoucí širší studie o pojmu VLAST pro Axiologický slovník hodnot Slovanů a jejich sousedů projektu EUROJOS II, se zaměříme na jazykový obraz konceptu VLAST v období komunistického Československa, přičemž nás bude zajímat především oficiální diskurz totalitárního establishmentu. VLAST jakožto klíčový hodnotový pojem nemohl zůstat stranou totalitární indoktrinace, čímž došlo k jeho přerámcování, jež vyhovovalo vládnoucí ideologii. Ačkoli z našeho paralelního výzkumu týkajícího se konceptualizace pojmu VLAST u současných českých VŠ studentů nevyplývá, že by byl tento koncept nějak trvale zdiskreditován, přesto je na místě se ptát, zda komunistický režim jeho hodnotu nesnížil.
Příspěvek se zaměří na koncept ZDRAVÍ v českém jazykovém obrazu světa a bude sledovat jeho vývoj od tradičního pojetí až po současné chápání reflektující proměny životního stylu. Analýza systémových, empirických a textových dat ukazuje, že zdraví je v současné češtině chápáno nejen jako biologický stav a nepřítomnost nemoci, ale také jako hodnota úzce spojená s duševní pohodou, sociální stabilitou a celkovou kvalitou života. Zatímco v tradičním jazykovém obrazu je zdraví pojímáno jako stav tělesné funkčnosti, nad nímž má člověk jen malou moc, v současném jazykovém obrazu ZDRAVÍ je kladen důraz na individuální odpovědnost a preventivní péči. Výsledky etnolingvistického výzkumu rovněž potvrzují dynamický charakter jazykového obrazu ZDRAVÍ.
V osmdesátých letech se na české písničkářské scéně objevil jako poměrně zajímavý fenomén zpívající právník Ivo Jahelka. Texty svých písní zakládal na humorných případech a zajímavých soudních případech, které dobarvoval jednoduchým písňovým rytmem. Zdánlivě jednoduše zveršované příběhy se ovšem kromě humoru, který pochopitelně je pro posluchače to nejnápadnější, se ovšem dotýká do různé hloubky i problému spravedlnosti, viny a trestu, které často ukazuje narativní moment písní, ale – jak ukazuje i název příspěvku odkazující ke stejnojmenné písni i albu – mohly být v textech i přímo tematizovány.
V příspěvku se zaměříme na jazykové projevy a rétoriku vlastenectví a novodobého pseudopanslavismu na sociálních sítích u příznivců a podporovatelů antisystémových a extremistických hnutí. Jde o jednu z poloh pojmu, která je v současném českém prostředí velice silná a která může být pro současnou společnost velice nebezpečná. Jako nebezpečnou a zároveň jako určitý prototyp pojmu ji uvádí i část studentů, kteří participovali na dotazníkovém průzkumu k vnímání pojmu vlastenectví v českém prostředí.
Při bádání o pojmu DUŠE v japonském jazykovém prostředí je třeba vzít v úvahu dva japonské koncepty, a to KOKORO (duše profilující se – ve světle dat systémových a textových – ponejvíce psychofyzicky) a TAMAŠII (duše profilující se – ve světle dat systémových a textových – ponejvíce transcendentně). V referátu bude blíže představen japonský koncept KOKORO a to, jak jej nahlíží současní japonští vysokoškolští studenti. Prezentovány budou výsledky dotazníkového šetření realizovaného v r. 2024 a 2025 mezi studenty humanitních a přírodovědných oborů. Empirická data přinesla poznání o představách mladých Japonců týkajících se podoby a manifestací kokoro, o jeho axiologickém rozměru, ale také o jeho srovnání s tamašii. Zjištění budou prezentována i ve vtahu k obrazu KOKORO rekonstruovaného na základě analýzy ostatních typů jazykových dat.
Příspěvek se zabývá konceptualizaci TOLERANCE v českém jazykovém obrazu světa, zejména na konceptuální vymezování hranic tolerance.Výzkum kombinuje několik metodologických přístupů: analýzu lexikálních významů slova tolerance ve slovnících, korpusovou analýzu, analýzu mediálního a politického diskurzu, a také interpretaci výpovědí respondentů získaných prostřednictvím dotazníkového šetření. Ukazuje se, že tolerance není chápána jako jednoznačně pozitivní hodnota, ale jako gradientní kategorie, v níž mluvčí jazykově vymezují hranice mezi přijetím a odmítnutím jinakosti, někdy i jako určitá forma sebeomezení. Mluvčí při konceptualizaci tolerance uplatňují základní image schémata jako například NÁDOBA (tolerance jako něco, co může „přetéct“ či „mít své meze“), CESTA (tolerance jako proces či pohyb směrem k jinému) nebo MASKA (tolerance jako vnější postoj, jenž zakrývá skutečné přesvědčení či předsudky).
Referát se zaměří na obraz tělesnosti v jazyce, resp. na možnosti studia somatických pojmů prostřednictvím čtveřice tzv. pojmových profilů. Těžiště bude v reflexi tradiční opozice TĚLO – DUŠE (příp. VNĚJŠEK – VNITŘEK, ZJEVNÉ – SKRYTÉ, POVRCH – HLOUBKA) a pozornost bude soustředěna na ty somatické pojmy, které souvisí se „zvnějšňováním obsahu nitra“ a sémiotickým chováním, tj. s komunikací v širokém smyslu slova, jako je TVÁŘ, případně i OKO/OČI, ÚSTA, JAZYK. V návaznosti na předchozí úvahy lze ukázat, že (a jak) se také v konceptualizaci dalších částí těla (někdy snad nečekaně) uplatňuje pojmový profil KOMUNIKACE, občas v překryvech s profily ostatními (MANIFESTACE, LOKALIZACE a FUNKCE).
Referát je příspěvkem k rozsáhlejšímu výzkumu somatických pojmů v češtině. Dlouhodobá pozornost autorky je zaměřena na somatický pojem noha, resp. nohy zkoumaný z hlediska kognitivně-kulturní lingvistiky; v referátu bude však blíže představen úzce související pojem chodidlo/chodidla, na jehož příkladě můžeme dobře ilustrovat několik dílčích badatelských otázek, např. problematiku odlišení pojmů různého řádu (noha – chodidlo – pata); dále rozdíly v kategorizaci – dané nejen neostrými hranicemi pro vymezení pojmu na těle, ale i zvolenou perspektivou (naivní versus odborná kategorizaci). Nebude opomenuto ani pojednání o získávání jazykové materiálu, který se k vybranému pojmu pojí a na jehož základě můžeme stanovovat, jaké profily a v jaké bohatosti (ve srovnání s dalšími somatickými pojmy) jsou u chodidla/chodidel zastoupeny.
Příspěvek se zaměřuje na současné konceptualizaci národa u mladých mluvčích češtiny. Na základě kombinace dotazníkového šetření a analýzy autentických jazykových dat z různých komunikačních kontextů jsou identifikovány typické sémantické rysy a hodnotová nastavení, která se v konceptu objevují. Výsledky ukazují široké spektrum interpretací – od silně emocionalizovaných formulací přes kolektivně obranné postoje až po pragmaticky vyprázdněné či ironizující užití. Význam národa se v jazykových projevech mladých lidí ukazuje jako nestabilní, proměnlivý a citlivý na společenský kontext, přičemž hranice mezi jeho pozitivní a negativní konotací jsou často neostré. Příspěvek sleduje, jak se tento klíčový pojem současné kolektivní identity promítá do jazykového obrazu světa generace, která jej nevnímá jako samozřejmý.
